Středa,25.srpen
2010
| Rozhodnutí
Mezinárodního soudního dvora, MSD (ICJ, International Court of
Justice) z Haagu, dne 22.července 2010, že „vyhlášení
nezávislosti Kosova 17.února 2008 neporušilo obecný mezinárodní
zákon (právo)", vyvolalo řadu protichůdných reakcí, i když
MSD sdělil, že „soudní dvůr se domnívá, že má jurisdikci
sdělit svůj konzultativní názor jako odpověď na dotaz Valného
shromáždění OSN". Ukázalo
se však, že otázka byla poněkud diletantsky (záměrně ?)
stanovena, mnohem více by odpovídala realitě a potřebám
mezinárodního práva kdyby zněla „Je Kosovo stát shodný
s normami mezinárodního práva?", nebo „Nepředstavuje
uznání Kosova jako státu jinými státy porušování
mezinárodního práva?" |
Při
tom MSD vůbec nevyhodnotil ani následky přijetí jednostranného
vyhlášení nezávislosti, tedy je-li Kosovo státem, ani legitimitu
jeho uznání určitým počtem států, ani události, které
tomu předcházely a které následovaly. Dále MSD prohlásil, že
nebral v úvahu legitimitu jakéhokoli sebe určení nebo
nástupnictví. Takže vlastně neurčil vyhlášení ani za legální,
ani za nelegální. Nicméně mocná propagandistická mašinérie a
část médií USA i Evropské unie ihned halasně hlásily, že
se jedná o jasné uznání samostatnosti Kosova. Může tedy
vyhlásit samostatnost kdejaká osada nebo okres?
Viceprezident
USA Joe Biden, známý zastánce prokosovské lobby, ihned hlásil
další podporu pro Kosovo. Velvyslanec USA v Prištině
jednoznačně prohlásil, že nebudou žádné další rozhovory na
toto, pro Západ, jasné téma. Opozice v Bělehradě ostře
kritizovala vládu, včetně prezidenta Borise Tadiće a ministra
zahraničí Vuka Jeremiće, že krajně diletantsky formulovala výše
uvedenou otázku, protože mezinárodní právo vůbec nemá svůj
stav k samotnému aktu prohlášení samostatnosti jako
takovému. Velikou chybou Tadićovy vlády byla přílišná snaha za
každou cenu přiblížit se Evropské unii (EU), jako bylo například
přistoupení na EULEX misi pro Kosovo, založené na trapně
protisrbském Ahtisaariho plánu předání Kosova tamním Albáncům.
V tisku byly dokonce zprávy o 40 miliónech eur, které údajně
dostal nositel velmi kontroverzní („skandalózní") Nobelovy
ceny za mír (2008) Martti Ahtisaari od albánského multimilionáře
Bexheta Pacolliho.
Rakouský
kancléř Alfred Gusenbauer udělal 13.dubna 2008 ostudu Tadićově
vládě, když prohlásil: „My pracujeme s Borisem Tadićem a
jeho lidmi, jak nalézt cestu uplatnit zásady Ahtisaariho plánu,"
tj. jak odtrhnout Kosovo od Srbska.
Vůdce
opoziční Demokratické strany Srbska (DSS) profesor V. Koštunica
prohlásil, že „pravá příčina tohoto neštěstí a těžké
porážky, které nám přinesl posudek MSD, nutno hledat v laciné,
halasné a lehkomyslné propagandě vlády, že EU nemá
alternativu."
Trapnost
a krátkozrakost MSD dobře vyznívá z textu českého
historika docenta J.Pelikána (PRÁVO 24.července): „Verdikt
z Haagu dál oslabil důvěru ve spravedlnost." Tuto důvěru
už dávno ztratil další mezinárodní soud z Haagu, ICTY
(Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v někdejší
Jugoslávii). Pro jeho spornou legitimitu a značnou jednostrannost
rozsudků a postupů (otevřeně nadržoval Muslimům, kosovským
Albáncům, částečně Chorvatům) mu někteří na Západě dali
jméno „klokaní soud", tj. soud bez právního
postavení, ve kterém jsou zákony a právo zneužívány a
pošlapávány.
Vzorem
pro tento tribunál ICTY není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, se
stalinskými monstr procesy. Nutno ale uznat, že se v Haagu
nepopravuje, i když podezřele dost žalářovaných Srbů v něm
už zemřelo, včetně bývalého prezidenta Miloševiće. Známý
britský novinář John Laughland o něm napsal (The Times, 17.června
1999): „Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými
postupy." Nositel Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter
(2005) o tom všem napsal článek „Harold Pinter o banditech a
vrazích" (Der Standard, 20.května 1999).
Nepostrádá
pikantnosti skutečnost, že v Haagu ICTY znovu (červenec 2010)
uvěznil významného kosovského Albánce Ramuše Haradinaje,
bývalého předsedu Kosovské vlády, zabijáka z UÇK (on a
jeho lidé zabíjeli nejen Srby a Romy, ale i Srbsku loajální
Albánce), který před dvěma lety nemohl být odsouzen, protože se
svědkové báli svědčit a někteří navždy zmizeli. Bývalá
prokurátorka ICTY Carla del Ponte při obžalobě o něm a jeho
spolupachatelích řekla: „Před vámi jsou tři lidé obžalováni
za zločiny, hrozné. kruté a násilné zločiny; zločiny vraždy,
mučení a vyhánění, znásilňování, únosů, násilného
věznění až nejkrutějšího týrání; zločiny které se staly
daleko z dohledu, daleko od mezinárodních pozorovatelů."
(Paní Žalobkyně, překlad knihy Lov - Já a váleční zločinci,
Profil, Beograd, 2008, str.289). Haradinaj se těšil přízni
britského i amerického velvyslance, na fotografii z 2006 sedí
na slavnosti mezi nimi. Na svobodě jsou např. dva další významní
váleční zločinci, bratr Ramuše Daut a Fatmir Limaj, člen
kosovského parlamentu, které „nešlo" odsoudit a tak byli
propuštěni, protože řada svědků byla zavražděna,
řada nechtěla svědčit, řada prostě zmizela.
Trapný
verdikt MSD, zcela bez přihlédnutí k okolnostem dění na
Kosovu, je další pokus jak přinutit většinu členů OSN, aby
uznali Kosovo. Dosud uznalo kvazistát Kosovo 69 členů OSN z celkem
192. Z Evropské unie (EU) uznalo „stát" Kosovo 22
států, 5 statečných neuznalo (Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko,
Španělsko). Usnesení soudců z MSD nebylo jednohlasné. Pro
hlasovalo deset, proti čtyři soudci, jeden z nich byl ze
Slovenska, jeden z Brazílie. MSD zcela pominul Rezoluci
Rady bezpečnosti 1244 (z 10.června 1999), která nemluvila o
ultimatu, která ale uvítala souhlas vlády Svazové republiky
Jugoslávie (SRJ) s rozmístěním mezinárodních sil na
Kosovu. Nikdo nepřipomněl, že v rezoluci 1244 bylo uvedeno,
že bude povolen návrat na Kosovo určitému počtu jugoslávských
a srbských vojenských sil a policie. Dále tam bylo stanoveno, že
se umožní návrat VŠECH uprchlíků a zajistí ochrana jejich
práv, návrat jejich majetků, že bude rozsáhlá autonomie
Kosova v rámci SRJ. Nic z toho se nestalo. A pak ještě,
že jakékoliv změny v uvedené rezoluci budou možné jen se
souhlasem SRJ, respektive Srbska.
Další
HANBA pro verdikt MSD je skutečnost, že se vůbec neohlížela na
závěrečný akt z Helsinek (1975) o nevměšování do
vnitřních záležitostí států signatářů a o neměnnosti
státních hranic bez souhlasu zúčastněných. MSD takto pomohl
k ospravedlnění a zavedení bezprávních postupů hrubé síly
v Evropě. Objevila se i směšná tvrzení českého ministra
zahraničí Karla Schwarzenberga, že podle rezoluce Rady bezpečnosti
1244 bylo Kosovo vyňato z jurisdikce Srbska, že neexistuje
analogie mezi kosovskými událostmi a Mnichovem z roku
1938. Bohužel žije jen málo pamětníků protičeských stavů
části západních medií za Mnichova a toho, jak britské a
francouzské metropole schvalovaly Mnichov. Nicméně autor si
pamatuje (bylo mu 13 let) na rozhořčení svého otce i matky z té
doby a jak ho otec odvedl před elegantní československé
velvyslanectví v Bělehradě, kde se tísnily zástupy Srbů,
kteří se hlásili jako dobrovolníci do československé armády. A
také si pamatuje, jak tisíce obyvatel Bělehradu manifestovaly pro
Československo s hesly „Budeme bránit Čechy!"
(Branićemo Češku) a „Ať žije Beneš!" (Živeo Beneš).
Během konfliktu na Kosovu vznikl i trapně nesmyslný výraz
tehdejšího prezidenta V.Havla "humanitární bomby".
Verdikt
MSD vůbec nepřipomněl události bezprostředně po okupaci Kosova
a vše to, co předcházelo vyhlášení samostatnosti. Po odchodu
jugoslávské armády a policie v červnu 1999 bylo v krátké
době vyloupeno, poškozeno a zničeno kolem 100 chrámů a
klášterů, došlo k vyhnání na 250 000 Srbů (udávalo se
3 000 zavražděných), Romů, malé kolonie Chorvatů,
posledních zbytků Židů, utekli i Srbsku a Jugoslávii loajální
Albánci (pokud nebyli zabiti). Bylo vyloupeno a zničeno na 40 000
domů, byly hlášeny popravy zajatých Srbů i Romů, kterým pak
prý odebrali některé orgány a prodali k transplantacím.
Psala o tom i Carla del Ponte, tč. to vyšetřuje švýcarský
senátor D.Marty. 17-18.března 2004 proběhla „kosovská
křišťálová noc". Za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR
a 4 000 policistů UNMIK bylo zavražděno 19 Srbů a Romů, 300
těžce zraněno, 4 000 vyhnáno z domovů, kterých bylo kolem
1 000 vyloupeno a vypáleno, spolu s 37 chrámy a kláštery, za
zbabělé nečinnosti francouzských a německých jednotek KFOR.
Jako
příklad lze uvést „císařský" (z doby císaře
Dušana v XIV.století) Prizren, kde žilo do června 1999
na 9500 Srbů, koncem roku 1999 už jen kolem stovky a po „křišťálové
noci" už žádný. Podobná situace byla v Peći (sídlo
patriarchátu) a Prištině. Zbývající Srbové, Romové, Goranci
žijí v ghettech, bez možností výdělků, školního
vzdělání, zdravotnického zajištění. O této situaci řekl
indický generál Satiš Nambiár, bývalý velitel UNPROFOR:
„Odpovědnost leží hlavně u dveří NATO. Kde zůstalo
mezinárodní společenství, které - oficielně prohlašuji --
nesestává jen z USA, Západu a jeho nově nalezených
muslimských spojenců." (PRÁVO, 15.května 1999).
Evropská
unie se ještě jako Evropské společenství projevila jako prodejné
uskupení států, které bylo v Maastrichtu 17.prosince 1991 --
pod tlakem Kohlova Německa, za pomoci Vatikánu -- přinuceno
k předčasnému uznání Chorvatska a Slovinska za samostatné,
suverénní státy, což 6.dubna 1992 vedlo i k „uznání"
Bosny a Hercegoviny, s následnou krvavou
občansko-etnicko-náboženskou válkou. Celé to dění kolem
verdiktu MSD v Haagu je další hanbou pro EU (22 států
hlasovalo pro), která se ještě neomluvila SRJ a hlavně pak Srbsku
a nedala žádnou kompenzaci za 78 dnů a nocí barbarského ničení
a zabíjení za alianční agrese v 1999, to vše bez mandátu Rady
bezpečnosti OSN, na základně výmyslů a dezinformací o dění na
Kosovu.
Normálně
uvažující člověk si nedovede vysvětlit, proč s plnými
ústy lidských práv Američané, Britové, Francouzi, Holanďané,
Italové, Němci (tito během 60 let už podruhé), atd. zabíjeli
srbské i albánské děti i dospělé, proč používali ochuzený
uran a kazetové bomby v Srbsku, včetně Kosova, v Bosně.
Zapomnělo se, že 14. dubna 1999 kazetové bomby zabily (omylem) 75
Albánců v koloně uprchlíků mezi Dečani a Djakovicí.
Upozornil MSD, že stouply v postižených oblastech počty
zhoubných nádorů, leukémií, malformací plodů? Proč se o tom
tolik lhalo?
Západ
zcela zapomněl, že Srbové byli jeho věrní spojenci ve dvou
světových válkách, a teď pokládá za své nové chráněnce,
přátele, spojence ty, kteří do konce (1945) bojovali na straně
nacistů a fašistů, tj. Chorvaty z Nezávislého státu
Chorvatsko (NDH), bosensko-hercegovské Muslimy a kosovské Albánce.
„VRÁNA
VRÁNĚ OČI NEVYKLOVE, VŠUDE TUREK TURKOVI JE BRATREM," píše
ve své epické básni „Horský věnec" černohorský vladyka
Njegoš. Ty verše jako by nejlépe vysvětlovaly nepochopitelný
verdikt MSD.
Pamen:
Czech Free Press
Text
je rozšířenou verzí uveřejněnou v srpnovém NEWSLETTER Cep
|